PROČ BY MĚL BÝT BLAHOŘEČEN RAKOUSKÝ CÍSAŘ:
Americká perspektiva
br. Nathan Cochran, O.S.B.

ÚVOD

"Jste monarchista?"
"Proč se Američan stará o Rakouského císaře?"
"Je vaše rodina z Rakouska?"

Během doby, kdy podporuji kauzu blahořečení císaře Karla, často slýchám tyto otázky, a mnohé další. Většinou se takto táží Rakušané, nebo příslušníci jiného národa bývalé rakousko-uherské monarchie. A většinou se táží s nedůvěrou – jako by nemohli pochopit, co by na tomto muži mohlo být tak zvláštního.

Otázky jsou možná nevinné, ale každopádně ukazují, že příběh císaře Karla nebyl dosud vyprávěn dostatečně často, nebo dostatečně daleko. V amerických historických učebnicích – stejně jako v mnohých rakouských – je Karlově panování většinou vyhrazena poznámka pod čarou. Jeho význam je ovšem mnohem větší, než jaký mu přisuzují historici – zvláště historici, kteří nemusejí být zcela nezaujatí. Říkám to proto, že kdyby byli obeznámeni s příběhem posledního habsburského císaře, zjistili by, že Karlův život, charakter, čest, a věrnost jsou univerzálně inspirující a představují výzvu pro každého – bez ohledu na politické přesvědčení, rasu, nebo národnost.

Tři otázky zmíněné výše jsou proto pro naše téma zcela irelevantní. Otázka, kterou bychom si měli položit zní: "Proč je Karel Rakouský hoden blahořečení?". Odpověď na tuto otázku má pět rovin: protože ctihodný Karel byl mužem víry, zastáncem křesťanské rodiny, katolickým panovníkem, rozhodným mírotvorcem a člověkem, který hledal Boží Vůli.

ČLOVĚK VÍRY

Karel se stal posledním císařem rakousko-uherské monarchie v roce 1916 během první světové války. V průběhu jeho krátké vlády se neustále snažil mezi stranami zúčastněnými v konfliktu sjednat mír. Měl silné sociální cítění a podnikal mnohé pro blaho svého lidu. V tomto ohledu byl před ostatními hlavami států napřed. Když ustaly boje, císařství se hroutilo a Karel byl brzy donucen vzdát se vlády. Byl poslán do exilu do Švýcarska. Odtud učinil s pomocí Vatikánu, francouzského premiéra a mnoha loajalistů v Uhrách dva pokusy znovu získat uherskou korunu, nicméně oba skončily nezdarem. Pak byl poslán na ostrov Madeira, kde za pět měsíců, 1. dubna 1922, ve věku 34 let zemřel.

Od mládí po celý život Karel Rakouský demonstroval vědomí Boží přítomnosti a křesťanské povinnosti. Jako dítě miloval každodenní účast na mši svaté spolu se svou matkou, arcivévodkyní Marií Josefou, a byl znám svými dobročinnými skutky. Znal všechny modlitby, které se naučí typický katolický mladík, a všechny se je s láskou modlil, zvláště růženec. Jako mladý i později v dospělosti miloval poutě do mariánských svatyní.

Jako malé dítě si dělal starosti o chudé a potřebné, a tak se snažil v okolí svého domova najít drobné práce, aby vydělal něco málo peněz, které by jim mohl dát. Existují záznamy o almužnách které dával, když mu bylo osmnáct let a i později, jako císař, nepřestal rozdávat ze svých soukromých zdrojů charitativní dary. Je zaznamenáno svědectví jednoho z jeho pobočníků, který měl na starosti distribuci císařových almužen z jeho soukromého rozpočtu. Pobočník ho informoval, že už žádné peníze nezbyly, a Karel odvětil: „Potřeby jsou tak velké; najděte peníze odjinud a rozdejte je.“

Ctihodný Karel po celý svůj život miloval modlitbu. Denně přijímal Svaté přijímání a na konci mše se modlil „Veni Creator“. Denně se modlil ranní a večerní modlitby a růženec. Často se rovněž modlil litanie k Nejsvětějšímu Srdci, Blahoslavené Panně a Sv. Josefu; byl členem mariánského bratrstva a nosil škapulíř. Oddaně uctíval Nejsvětější svátost a byl šťastný když mohl strávit hodiny v adoraci. Pravidelně byl nacházen při modlitbě, ať už doma, v kanceláři nebo na bojišti. Povzbuzoval své vojáky k modlitbě a často žádal ostatní, aby spolu s ním zahájili modlitbou schůzi nebo jinou činnost. Císař měl dále velkou zbožnost k andělům, především k archandělu Michaelovi, jehož učinil patronem císařské armády.

Karel Rakouský byl naprosto poslušný vůči Svatému Otci, jehož uznával za Kristova vikáře, a vůči biskupům a kněžím vystupoval s velkým respektem. Byl znám jako věrný, milý, velkorysý a veselý přítel, který svou víru žil a praktikoval zcela přirozeně. Podle svědectví těch, kdo ho znali velmi dobře, je zřejmé, že budoucí blahoslavený bral svou víru velmi vážně, a že pěstoval svůj vztah k Bohu, zbožně následujíc učení římskokatolické církve.

MUŽ ODDANÝ IDEÁLU KŘESŤANSKÉ RODINY

Jako malý chlapec se arcivévoda často stýkal a hrál si s dětmi vévody Roberta z Parmy v jejich domově ve Schwarzau, který byl poblíž jeho domova z doby dětství, Reichenau. Když se začal vážně poohlížet po manželce, vzpomněl si na mladou princeznu Zitu z Bourboun-Parmy, jedno z vévodových 24 dětí. Karlova matka se původně pokoušela vzbudit jeho zájem o některou ze Zitiných starších sester, ovšem jeho srdce bylo rozhodnuto pro Zitu. Po krátkém dvoření bylo 13. června 1911 oznámeno jejich zasnoubení a 21. října 1911 byli oddáni v rodinné kapli rodu Bourbon-Parma ve Schwarzau. Jejich svazek přinesl osm dětí: Otu, Adelaidu, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka, Rudolfa, Charlottu a Alžbětu (která se narodila po Karlově smrti).

Karel i Zita byli oba zbožnými katolíky a od samého počátku uvedli víru do svého vztahu. Karel požádal Zitu o ruku před Nejsvětější svátostí v mariánském poutním místě Mariazell. Svá svatební exercicia absolvovali u známého jezuitského kazatele otce Karla Marii Andlaua a v předvečer svatby Karel Zitě řekl: „Nyní si musíme navzájem pomoci dostat se do Nebe.“ Jeho zbožnost k Blahoslavené Panně je zřejmá z jeho svatební stuhy, kam nechal vetknout antifonu: „Sub tuum praesidium confugimus, sancta Dei Genitrix“ (Pod ochranu Tvou se utíkáme svatá Boží rodičko).

Svatební obřad vedl Monsignor (později kardinál) Bisleti, papežský legát Pia X., který přečetl svatební požehnání připravené papežem a také předal novomanželům od papeže dar. Během líbánek se vrátili do Mariazell, aby svůj svazek svěřili pod ochranu Blahoslavené Panny Marie.

Vztah Karla a Zity byl plný lásky; jeden druhému byli spřízněnou duší. Byli si navzájem velmi oddáni, podporovali se, a sdíleli křesťanské hodnoty. Jejich děti přišly do tohoto prostředí plného lásky, a každé s nich bylo oslavováno jako Boží dar. Byly vyučovány v modlitbě a katechismu, jakmile jim mohly porozumět; mnohé z těchto náboženských lekcí uděloval Karel osobně. Rodina se denně společně modlila a dodržovala zbožnost Prvního Pátku. Když měl Oto, nejstarší dítě, první svaté přijímání, zasvětil Karel celou rodinu Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Podobně i první svatá přijímání ostatních dětí byla významnými rodinnými událostmi a byla oslavována se zvláštní radostí.

Karel byl milujícím, oddaným a pečujícím otcem. Uprostřed největších zkoušek – války, zavržení, chudoby a exilu – mu jeho děti přinášely největší radost a úlevu. Jeho jedinou útěchou poté co ztratil trůn byl fakt, že mohl trávit více času se svou rodinou. Toto období, kdy byli spolu - ať už při četbě, hře nebo modlitbě v jedné místnosti nebo venku při procházkách a výletech, nebo při rybaření, lovu a plavbě na lodi – byli jeho velkým pokladem. Když ležel a umíral, modlil se za každé dítě jmenovitě a jednou z jeho častých modliteb bylo: „Postarej se o mé maličké. Ať raději zemřou, než aby spáchali smrtelný hřích – zachovej jejich těla i duše.“

KATOLICKÝ PANOVNÍK

Habsburská monarchie měla k římskokatolické církvi dlouhodobý vztah. Jako politický nástupce Svaté říše římské měla Habsburská monarchie dvojí zodpovědnost za duchovní i hmotné blaho svých poddaných. V tomto kontextu byla rakousko-uherská monarchie hlavou státu i církve, nicméně je třeba uvést, že ačkoli Habsburští císařové měli titul Apoštolských Výsostí s pověřením šířit katolickou víru a starat se o dobro církve, byli rovněž tolerantní k nekatolickým vyznáním na svém území. Židé, muslimové a protestanti byli pod ochranou koruny a bylo jim umožněno pokojně vyznávat svou víru. Karel se pro tuto roli velmi dobře hodil a je vynikajícím vzorem hlavy státu, která svědomitě pracuje pro duchovní a časné dobro svého lidu.

K tomu, aby vláda v uherské polovině impéria byla ústavní, byla vyžadována korunovace. Vzhledem k tomu, že zuřila První světová válka, a bylo potřeba jednat rychle, korunovace v Budapešti byla nezvykle uspíšena, nicméně byla oslavována s velkou důstojností. Karel a Zita se duchovně připravovali na tuto událost, která bylo pro oba působivým zážitkem a občerstvila jejich duše. Byli pomazáni a korunováni jako Apoštolské Výsosti uherským primasem. Poté co přijali Nejsvětější svátost, obdrželi pověření, aby ochraňovali uherskou ústavu a blaho římskokatolické církve.

Karel bral oba úkoly vážně. Usiloval o eticky a mravně správná rozhodnutí i tehdy, když by opominutí některé jeho povinnosti bylo pro něj snazší, a možná by mu dokonce umožnilo zachovat si trůn. Každé rozhodnutí, čin, nařízení nebo zákon byly učiněny na základě morální a etické úvahy, přičemž kritériem bylo to, zda navrhované opatření přispěje jak k časnému tak duchovnímu blahu lidu. Pro něj nemohly být tyto dvě funkce od sebe odděleny, neboť to byly úlohy svěřené mu Bohem, prostřednictvím církve – tedy svatá povinnost.

Snažil se dostát této svaté povinnosti ve všem, co dělal. Doma císař Karel ustavil Ministerstvo sociální péče, první svého druhu na světě. Jeho posláním bylo řešit otázky, jako je péče o mladé, válečné invalidy, vdovy a sirotky, sociální pojištění, práva pracujících, ochrana pracovních míst, nezaměstnanost, ochrana vystěhovalců a bytová politika. Kdykoli mohl, zmírňoval tresty smrti a stále naléhal na své uherské ministry, aby v Uhrách zavedli všeobecné volební právo (naneštěstí ministři kladli jeho instrukcím odpor a všeobecné volby nebyly za Karlova života uzákoněny). Karel nařídil, aby byl v paláci zaveden přídělový systém, stejně jako ve zbytku Vídně. Organizoval vývařovny a použil palácové koně a vozy k dopravě uhlí Vídeňanům, bojoval proti lichvě a úplatkářství, a vzdával se většiny svého osobního bohatství, aby mohl rozdávat almužny, na které mu nestačily prostředky. Chodil mezi svůj lid, sdílel jeho utrpení a utěšoval ho svou přítomností a slovem. Jeho poddaní ho nazývali „lidovým císařem“; tohoto titulu si vážil více než vznešených královských hodností.

Na frontě císař Karel nechal zastavit strategické bombardování civilního obyvatelstva a budov, omezil používání hořčičného plynu, a byl skálopevným odpůrcem podmořské války a zaminování přístavů. Zrušil vojenský trest přivazování zápěstí ke kotníkům, zakázal souboje a bičování. Vyhlásil amnestii pro všechny, kdo byli vojenským soudem odsouzeni za velezradu, útok proti královské rodině, rušení veřejného klidu, rebelii nebo pobuřování. S rizikem pro vlastní život navštěvoval vojáky v předních liniích a v nemocnicích, poskytuje jim veškerou morální podporu, které byl schopen a sleduje boje z první roky. Jako nejvyšší velitel by Karel nikdy své muže neposlal nikam, kam by sám neměl odvahu jít. Jeho zvyk objevovat se kdykoli a kdekoli neočekávaně vedl k tomu, že mu vojáci s láskou přezdívali „Karel Náhlý“. Jeho přítomnost vyvolávala odhodlání a odvahu.

Císař měl starost o duchovní blaho svého lidu. Měl v plánu vybudovat ve Vídni mnoho kostelů, aby Vídeňanům usnadnil možnost kostel navštěvovat. Trval na tom, aby Boží jméno bylo citováno ve všech rozhodnutích a zákonech schvalovaných jeho vládou, neboť zákony by měly být motivovány láskou k Bohu a k bližnímu. Ustanovil zákony, které čtenáře chránily před obscénní literaturou, a založil hnutí, které zajišťovalo kvalitní knihy pro vojáky a podporoval vydávání katolického čtiva tím, že formoval tisk v katolickém duchu. Přestože pozvedl morálku svého lidu prostřednictvím mnohých zákonů a hnutí, především ho vedl příkladem svého života. Života zasvěceného Bohu, rodině a vlasti.

Na konci války se císařstvím začala šířit revoluce. Ve Vídni ho oslovili členové jeho kabinetu s požadavkem, aby abdikoval. Rozhodně to odmítl, když prohlásil: „Má koruna je svaté svěřenectví od Boha. Nikdy bych nemohl opustit ani toto svěřenectví ani svůj lid.“ Když se impérium doslova rozpadlo a rakouská vláda se ocitla v chaosu, byl přinucen podepsat dokument, v němž se dočasně vzdal vlády, dokud národy nerozhodnou, jakou formu vlády si přejí. Nebyla to abdikace – svou svatou povinnost byl připraven plnit, i kdyby to znamenalo exil a chudobu.

Císař Karel se stáhl do ústraní na rodinné lovecké sídlo Eckartsau poblíž Vídně, odkud byl později poslán do švýcarského exilu. Během pobytu ve vyhnanství byl několikrát osloven bezohlednými osobami a skupinami, které mu nabízely návrat na trůn. Ty měly přirozeně postranní zištné motivy k těmto nabídkám. Odmítl je se slovy: „Jako katolický panovník nebudu nikdy uzavírat dohody s ďáblem, ani kdyby to mělo vést k mému návratu na trůn.“ Vzhledem k tomu, že trvale odmítal abdikovat, byl poslán do exilu do Švýcarska.

Ve Švýcarsku strávil několik klidných let se svou rodinou, z Uher se nicméně neustále ozývaly naléhavé požadavky na jeho návrat. Uhry byly tou dobou ještě monarchií a Karel byl právoplatným monarchou. Podnikl dva pokusy získat trůn od svého regenta, admirála Horthyho. Poprvé ho admirál Horthy přesvědčil, že ke Karlovu návratu na prázdný trůn není vhodná chvíle a že je potřeba ještě podniknout nějaké přípravy. Karel byl nicméně ve Švýcarsku neustále oslovován s požadavky na svůj návrat, spolu se zprávami, že ho Horthy zradil, a že nemá v úmyslu vrátit trůn. Učinil druhý restaurační pokus,tentokrát s podporou Vatikánu a francouzské vlády, nicméně Horty obelhal budapešťské universitní studenty, vyzbrojil je a poslal je proti jejich právoplatnému králi. V domnění, že král je zadržován Slovenskými silami, se studenti postavili proti armádě, která byla loajální ke Karlovi.Když viděl, že by mělo v jeho jménu dojít ke krveprolití, císař-král se namísto postupu na hlavní město s pomocí věrných jednotek vzdal se slovy: „Návrat mé koruny nestojí za prolití nevinné uherské krve“.

Císař Karel byl zajat a poslán do exilu na ostrov Madeira, kde brzy smrtelně onemocněl. Ke konci své nemoci si k sobě povolal své nejstarší dítě, korunního prince Ottu. Chtěl, aby jeho syn a dědic byl svědkem víry, s níž se blížil smrti, a řekl: „Chci, aby viděl jak umírá katolík a císař.“ I to jasně ukazuje, jak Karel považoval své duchovní a časné poslání za nezvratně propojená.

Jako milující otec a dobrý panovník myslel Karel ve svých modlitbách během posledních dnů svého života na národy svého bývalého císařství. Odpustil svým nepřátelům a těm, kdo ho zradili a poslali do vyhnanství. Jeho nejvroucnějším přáním bylo vrátit se do vlasti. Modlil se za svou vlast se slovy: „Musím takto trpět, aby se mé národy opět sblížily“

ROZHODNÝ MÍROTVORCE

Od samého počátku své vlády Karel pracoval pro mír impéria. Byl proti vyhlášení války, a nyní se ocitl v pozici, kdy mohl učinit přítrž tomuto zbytečnému zabíjení. Ve své nástupní řeči prohlásil: "Učiním vše, co je v mých silách, abych zastavil hrůzy a oběti války co nejdříve to bude možné a abych pro svůj lid znovu získal bolestně postrádané požehnání míru..."

Nejhlubším přáním císaře Karla bylo ukončit zabíjení a utrpení, které přinesla první světová válka. Jako arcivévoda a voják viděl smrt a zmrzačení, k nimž docházelo na bojištích všech front, z první ruky. Jako císař pozoroval utrpení a strádání svého lidu při svých návštěvách měst a vesnic po celé monarchii. Jako dědičný monarcha předvídal záhubu, která jeho dynastii hrozila ze strany četných revolucionářů.

Karel se pokusil zahájit tajná jednání s mocnostmi Dohody. Jeho švagři, princové Sixtus a Xavier z Bourbon-Parma, kteří sloužili v armádě na straně Dohody, hráli roli prostředníků mezi císařem a vůdci Francie a Anglie. Princové byli tajně vpuštěni do Rakouska, aby mohli s Karlem diskutovat o možných řešeních válečné situace. Jako výsledek jejich rozhovorů napsal císař pro prince Sixta tajný dopis, který mohl být předložen představitelům Dohody jako důkaz Karlovi dobré vůle sjednat mír a ochotu přivést k mírového stolu svého německé spojence. Dopis končil slovy: "V naději, že takto budeme moci brzy na obou stranách ukončit utrpení tolika milionů mužů a tolika rodin, které žijí ve smutku a úzkosti."

Vzhledem k tomu, že úspěch tohoto pokusu závisel zcela na jeho utajení, došlo po roztržce mezi rakouským ministrem zahraničních věcí, hrabětem Ottokarem Czerninem a novým francouzským vedením, k velkému skandálu. Obsah dopisu vyšel najevo, a během následného obviňování a popírání ze strany jednotlivých ministrů byl Karlův vliv na spojence devalvován a jeho pozice realistického nástroje míru, kterou měl vůči Dohodě, byla zničena. Mírová iniciativa se zhroutila, válka se prodloužila a došlo k jedněm z nejkrvavějších bojů, při nichž bylo zmařeno více než dva miliony životů.

Ačkoli "Sixtova aféra" znamenala konec mírových jednání skrze jeho švagra, císař Karel ve svém úsilí o mír neustal. Dal jasně najevo, že jeho jediným záměrem je ukončit válku co nejdříve, a protože nepatřil mezi původní vůdce válčících stran, byl k tomu ideální osobou. Během druhé poloviny své vlády nařídil, aby vyjednávání pokračovalo. Tentokrát rozhovory probíhali ve Švýcarsku, mezi hrabětem Czerninem za Rakousko a hrabětem Armandem za Francii. Jednání pokračovala téměř do konce války, ale naneštěstí nepřinesla žádný výsledek.

Další cestou míru, kterou Karel podporoval byl mírový návrh papeže Benedikta XV. Karel návrh bezpodmínečně přijal. V dopise z 1. srpna 1917 papeži napsal, že o mír usiloval od prvních dní své vlády. Pokračoval:

...vyjadřujeme naději, že Rakousko –Uhersko nalezne mír, který budoucí životy lidí zbaví zášti a touhy po pomstě, aby byly příští generace ušetřeny použití zbraní. Mezitím naše vláda nepřestává opakovat neustálou výzvu k míru – výzvu, kterou slyší celý svět – vyjadřujíc touhu a srozumění národů Rakouska-Uherska s ukončením krveprolití podle plánu, který byl předložen Vaší Svatosti.

Ostatní účastnící konfliktu nicméně plán šmahem zamítli, neboť v principu obnovoval předválečné hranice. Ostatní válčící strany měli sobecký zájem na tom, aby válka pokračovala. Italové si přáli pokračování války, protože Dohoda jim slíbila veškerá rakouská území, která budou okupovat ke konci války – a Italové zatím žádné ze slíbených území neokupovali. Francouzi chtěli pokračování války, protože na jejím konci by je čekalo vítězství a oni by mohli potrestat Německo a připravit ho o Alsasko-Lotrinsko. Také Angličané si přáli být na konci války v dominantní pozici, aby mohli sjednat lepší podmínky. A nakonec Němci, kteří v té době válku vyhrávali, chtěli, aby pokračovala, a oni tak mohli ještě více rozšířit svá území.

Když do války vstoupily Spojené Státy, štěstí se začalo odvracet od Německa a rakousko-uherské říše. Když president Wilson předložil slavných čtrnáct bodů, císař Karel je všechny akceptoval bez podmínek. Tehdy mohla válka skončit, ovšem Francie překvapivě uznala skupinu uprchlíků z Čech za legitimní Československou vládu v exilu, místo aby akceptovala Karlovo podrobení se Wilsonovým požadavkům. Ostatní etnické menšiny a národnosti císařství spatřili svou šanci na nezávislost a začaly vyhlašovat oddělení se od rakousko-uherské monarchie. Francie a Spojené Státy je v tom podporovaly a brzy bylo zřetelné, že císařství bude rozebráno zevnitř i zvenčí – aniž by s tím Karel mohl cokoli udělat.

Je nesporné, že Karel vyzkoušel vše, co bylo v jeho silách, aby přinesl mír své monarchii a Evropě. Dokonce spisovatelé nepřátelských zemí tento rys zaznamenali. Anatole France napsal:

Císař Karel je jediný čestný muž, který vyšel z války v čelné pozici, ovšem byl to světec a nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím celý svět pohrdl. Byla to nádherná šance, která byla promarněna.

Herbert Vivian, anglický spisovatel, později napsal o svém setkání s císařem:

Karel byl skvělý vůdce, kníže míru; chtěl zachránit svět od roku války; státník, který měl ideje, jak zachránit svůj lid od komplikovaných problémů své říše; král, který miloval svůj lid, muž bez bázně, ušlechtilá duše, vznešený světec, z jehož hrobu vychází požehnání.

"BUĎ VŮLE TVÁ"

9. března vzal císař Karel své dvě nejstarší děti s sebou do města Funchal, aby koupili dárek k narozeninám pro Karla-Ludvíka, jemuž měly být následující den čtyři roky. Na vrcholu hory, kde žili, byl vzduch plný husté mlhy, chladno a vlhko; zatímco dole ve městě bylo slunečno a teplo. Na zpáteční cestě se císař námahou přehřál a nebyl dostatečně oblečen pro chladnější klima na vrcholku. To mělo vliv na chronické onemocnění plic, kterým trpěl už několik let. Po několika dnech šel Karel opět dolů do Funchalu, po návratu ale vyčerpán ulehl do postele s kašlem a horečkou. Protože si nemohl dovolit doktora, otálel s povoláním lékařské pomoci, a jeho nemoc se zhoršila; vyvinul se z ní zápal plic a chřipka.

Nakonec byli přivoláni lékaři, Karel byl ovšem již vážně nemocen a oslaben. Dostal injekce kafru, terpentýnu a kofeinu; aplikovali mu hořčičné náplasti a malé baňky kyslíku, pokud byl k dostání. nakonec mu v zoufalství přikládali kalíšky na záda – byla to bolestná procedura, která měla vysát infekci z těla.

Přes své utrpení si císař nikdy nestěžoval na bolest nebo muka. Ve skutečnosti si dělal starosti spíše kvůli potížím, které působil celé domácnosti, a kvůli možnosti, že může být ostatním na obtíž. Rozsah jeho utrpení byl zjevný, když někdo zaslechl, jak si pro sebe říká: "Jak dobře, že existuje důvěra v Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Jinak by nebylo možné to všechno snést."

Karlova zbožnost k Nejsvětějšímu srdci byla obzvláště silná. Kamkoli cestoval, bral si s sebou obrázek Nejsvětější Srdce, který ukládal pod polštář. Během své poslední choroby měl u sebe relikvii Pravého Kříže (relikvii druhé třídy papeže Sv. Pia X.) a relikvii br. Konráda.

Jeho žena mu byla po boku téměř po celou dobu jeho zkoušek. Držela ho, konejšila, a modlila se s ním. Modlil se za svého nejstaršího syna Otu, stejně jako za ostatní děti. Odpustil těm, kdo ho zradili, a modlil se za své poddané. Večer, kdy zemřel, pronesl: "Musím takto trpět, aby se mé národy opět sblížily." Jeho nejčastější modlitbou nicméně bylo: "Buď vůle Tvá."

Ráno svého posledního dne pošeptal své milované ženě: "Nekonečně Tě miluji." a ona ho držela v náručí po celý zbytek dopoledne. Modlil se nahlas: "Ježíši, pro Tebe žiji, pro Tebe umírám, drahý Ježíši, přijď!" Císař si na chvíli odpočinul. Později požádal o svaté přijímání, které mu udělil otec Zsambóki spolu s posledním pomazáním. Asi deset minut před smrtí se modlil: "Tvá Svatá Vůle se staň, Ježíši, Ježíši, přijď! Ano-ano, můj Ježíši, jak Ty chceš, Ježíši!" Pak jemně zašeptal "Ježíši" a zemřel. Bylo krátce po poledni, sobota 1. dubna 1922. Byl stár pouhých 34 let.

ZÁVĚR

Nyní by mělo být zřejmé, proč tři otázky z počátku tohoto eseje nejsou důležité. Nejsou důležité, protože příběh ctihodného Karla je univerzální výzvou. Jeho příběh se týká Severoameričanů, Latinoameričanů, Asiatů, Afričanů i Evropanů. Jeho víra inspiruje katolické muže i ženy, manžely a otce, vojáky, politiky, hlavy států. Jeho vliv přesahuje hranice Rakouska a steré rakousko-uherské monarchie a objímá svět svým křesťanským příkladem.

Ve světě, kde mnozí nevěří v Boha ... potřebujeme víru ctihodného Karla

Tam, kde je svět lhostejný k chudým a potřebným ... potřebujeme Karlův příklad lásky a štědrosti.

Tam, kde jsou potraty chápány jako kontrola porodnosti, a nemanželské děti převyšují počtem děti narozené sezdaným párům ... potřebujeme Karlův soucit a starost o každý lidský život.

Tam kde je počet párů, které spolu žijí bez dobrodiní manželství, na svém historickém maximu ... potřebujeme příklad křesťanského manželství Karla Rakouského.

Tam kde bují rozvody, a rodinám často chybí otcové... potřebujeme Karlovu stálou lásku ke své ženě a dětem.

V zemích, kde politici tvoří politiku podle průzkumů veřejného mínění spíše než na základě morálních a etických principů .. potřebujeme morální přesvědčení císaře Karla.

Tam, kde politici usilují o úřad kvůli osobnímu prospěchu... potřebujeme nezištnost krále Karla Uherského.

Tam, kde katoličtí politici hlasují proti katolické nauce a svému svědomí, aby si zachovali úřad.. potřebujeme věrnost učení Církve, kterou projevoval ctihodný Karel.

Kde jsou zákony tvořeny ku prospěchu bohatých lobbyistů spíše než pro obyčejné lidi ... potřebujeme Karlovu lásku a starost o lidi všech ras a sociálních tříd.

Tam, kde je válka, svár, neshoda a konflikt... potřebujeme vášeň pro mír, kterou měl poslední Habsburský panovník.

Tam kde miliony strádají nemocemi a postižením ... potřebujeme příklad Karla, který nesl všechny zkoušky a soužení se slovy: "Buď vůle Tvá!".

Ctihodný Karel Rakouský musí být blahořečen! Ne proto, že to potřebuje on, ale pro to, že my potřebujeme jeho inspirující nezištný příklad.

CTIHODNÝ KARLE RKAOUSKÝ – ORODUJ ZA NÁS!